CZ
Ušel jsem dlouhou cestu. Tak dlouhou, že už si ani nepamatuji její začátek. A teď je přede mnou dalších sedm tisíc mil, které mám překonat během jediného dne.
Která cesta mě posune dál od začátku, ta, kterou mám za sebou, nebo ta, která mě právě čeká? Nevím. Jediné, co vím jistě, je to, že jsem jiný než na začátku a že jsem za to rád. A taky to, že kdybych si znovu mohl vybrat, vybral bych si stejně - cestu do neznáma, která se teď tak neodvratně blíží.
Díky Rotary, mé rodině i všem ostatním za to, že mi pomohli s přípravou na tuto cestu. Teď už je to jen na mně a na mé schopnosti přizpůsobit se Mexiku.
___________________________________________________________
Cesta. Přes čtyři (nakonec pět) letišť, tři státy, dva kontinenty, ale pořád na Zemi. Pokud taky chcete cestovat, rozhodně si tento příspěvek přečtěte až do konce. Vy, kteří cestujete hodně, taky čtěte - s velkou pravděpodobností vám moje první samostatná cesta letadlem zvedne koutky úst, protože upřímně - nemám páru, co od toho čekat.
Moje trasa je Kroměříž - Praha (autem),
Praha - Amsterdam (letadlem),
Amsterdam - Ciudad de México (pěšky),
Ciudad de México - Mazatlán (letadlem)
Takže se pohodlně usaďte, začínáme:
Vstávali jsme ve dvě hodiny ráno (nebo večer?) a vyrazili směr Praha. A vzhledem k tomu, že tento příspěvek čtete, tak jsme přežili dokonce i naši slavnou D1.
Na letiště jsme dorazili s dvouhodinovou rezervou, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože po zabalení kufru do krásné, zářivě zelené fólie, přišel na řadu check-in. Pro neznalce létání, check-in je ošemetná procedura, při které vám seberou vaše zavazadlo, které má přijít do zavazadlového prostoru (a snad je tam i pošlou), a taky vám - s trochou štěstí - vytisknou letenky, které budete potřebovat pro odbavení. Proč je na to potřeba trocha štěstí? Názorně předvedu: když jsem se po nekonečně dlouhém čekání ve frontě dostal k přepážce, podal jsem paní, která za ní seděla, svůj pas. Oskenovala jednou, pak podruhé... potom mi na kufr přilepila lístek s cílovou destinací (2 kila rezerva, sláva!) a poslala jej na pás. Pak se vrátila ke skenování. Jednou, podruhé, pak se jí povedlo vytisknout dvě letenky. Jenže čert to vem, já potřebuji tři. Takže znovu oskenovala pas a světe div se, přístroj vyplivl i třetí letenku. Mohl jsem pokračovat k dalšímu složitému úkolu - rozloučit se s rodinou. Přesně podle očekávání, neobešlo se to bez slz na straně rodičů. Asi jsem divný, ale se mnou to loučení nijak moc nehnulo. Koneckonců - je to jenom na jedenáct měsíců, že?
Přešel jsem k dalšímu přístroji, kterému se má letenka líbila, takže mě bez zdržování pustil do další zóny. (Skoro) naposledy jsem zamával a pokračoval k rentgenu. Žádnou zbraň s sebou nevezu, takže tady taky nebyl problém. Pak jsem našel svůj gate (pro nelétavce: místo, odkud se nastupuje do letadla), sedl si do čekárny a pozoroval prázdnou letištní plochu. Úžasná zábava. Asi o půl hodiny později, 6:30, se gate otevřel. Po prokázání totožnosti a naskenování letenky mě pustili do tubusu, vedoucího k letadlu. Z tubusu jsem - tentokrát už definitivně naposledy - zamával rodině, která byla na vyhlídkové plošně, a nastoupil do malého letadla. Po instruktážním videu na obrazovce tak malé, že jsem na ni skoro neviděl, se letadlo rozjelo k ranveji. A potom... neletím poprvé, jednou už jsem letěl dopravním a několikrát sportovním letadlem, ale to už je dobrých sedm let zpátky... A potom se letadlo rozjelo. Chvilku jsem přemýšlel, jestli je to nervozita, nedočkavost, zvědavost, nebo prostě přetížení - zůstal jsem u toho, že od každého něco. Než jsem stihl vymyslet něco inteligentnějšího, letadlo VZLÉTLO a po chvilce třepání se ukázalo, že se opravdu dokáže udržet ve vzduchu. Přišlo několik otoček na nabrání výšky, a pak už rovnou směr Amsterdam.
Amsterdam. To letiště je velký jak kráva! Z letadla jsem vystoupil do běžné, nijak velké haly. Super, není to až taková hrůza, řekl jsem si. Jenomže to bylo před tím, než jsem se podíval kolem sebe. Milý Schiphol měří od jednoho konce na druhý asi dva kilometry a má desítky takovýchto chodeb. Zato jednu, naprosto zásadní věc, prostě nemá - restaurace. Všude miliony drogerií, cukráren, obchodů se suvenýry a oblečením, ale jediné rozumné jídlo, které se tu dá sehnat, je bageta za sedm euro.
Co se dá dělat na letišti? Nic. Sedět, pozorovat letadla a čekat, až to přejde. Což je v mém případě nekonečných šest hodin.
...nevím jak se to stalo, ale pět hodin uteklo celkem přijatelně rychle. Číslo mého gate jsem si zjistil hned jak jsem přiletěl (to, že se od té doby změnilo, je druhá věc), takže zhruba hodinu před odletem jsem zamířil k pasové kontrole, aby mě pustili z EU. Když pán za přepážkou uviděl moje rotariánské sako, bez otevření mi pas vrátil se slovy: "Výměna? Pokračujte." Tím jsem se dostal do mezikontinentální zóny letiště, kde už zbývalo jen chvíli počkat a pokud možno co nejvíc protáhnout nohy.
Pak následoval rutinní nástup do letadla, po něm půlhodinové zpoždění a nakonec...
Sbohem, Evropo!
Cesta Boeingem 747-400 (ano, to je ta velká potvora) trvala něco přes dvanáct hodin, po nějaké době jsem rezignoval na hledání nějakého filmu, který by stál za to, a pustil jsem si hitparádu 20. století (která mi naštěstí vydržela sedm hodin) a cesta nakonec nebyla tak hrozná. Letěli jsme trošku oklikou, takže jsem viděl Anglii, Severní Irsko, Grónsko, Kanadu a samozřejmě taky USA, kde jsme přelétali nad městy Chicago a Houston. Popravdě, mrakodrapy ani zbytky měst z letadla nevypadají nijak impozantně. Největší sranda ovšem přišla na posledním úseku cesty, po vystoupení v Ciudad de Mexico.
Na příšerně značeném letišti jsem asi po deseti minutách našel svůj kufr, který letecká společnost nemohla poslat až do Mazatlánu. Pak jsem zase bloudil a hledal svůj další let. Skoro to vypadalo, jako by to byla náhrada za to, že jsem tak jednoduše získal vízum.
Dalších deset minut mi trvalo než jsem našel někoho, kdo mi byl schopný cokoli říct - velice milý pracovník letištní ostrahy mě zavedl k letištní dopravě na druhý terminál (do té doby jsem netušil, že tam něco takového je), jenomže autobus už odjel. Takže mě i s kufry naložil do auta a za pět minut jsme byli u druhého terminálu. Všechno super, dokud se neozvalo: "Bude to 1200 pesos, prosím."
Chvíli jsem přemýšlel, jestli tu cenu myslí vážně. Pak mi došlo, že jsem v Latinské Americe. S trochou nadávání na bankomat, který byl samozřejmě ve španělštině a fungoval trochu jinak, než české bankomaty, jsem peníze vybral, potřásl jsem si s usmívajícím se sekuriťákem rukou (však za ty prachy bych se taky usmíval) a vydal se k check-inu. Tam už všechno probíhalo dobře - našel jsem svůj gate, koupil něco k jídlu a čekal. Přesně na čas se před gatem začala tvořit fronta, jenomže pak paní za přepážkou cosi zahlásila a všichni si otráveně zase šli sednout. Vydedukoval jsem z toho, že letadlo má zpoždění. A dedukce byla správná. Zpoždění sice bylo jenom dvacet minut, následky ale byly katastrofální.
V letadle jsem (asi) usnul, probudily (nebo probraly) mě turbulence. Předpokládal jsem, že je to přechod mezi horami a pobřežím - a měl jsem pravdu. Co jsem ale nepředpokládal bylo to, že kolem nás začala zuřit bouřka. A velice nepříjemně jsem to brzo pocítil. Když turbulence dlouho nepřestávaly, moje orgány začaly protestovat a noha začala mravenčit, jak jsem vyrovnával škubání letadla.
Minimálně jeden blesk nás trefil, ale letadélko se statečně drželo. Pak se spustil liják, na jaký z Česka vůbec nejsem zvyklý. Sestoupali jsme níž a pod námi se objevilo město, které jsem podle tvaru pobřeží hned poznal: Mazatlán. Chvíli jsme nad městem kroužili, jednou to vypadalo, že brzdíme před přistáním, ale potom se letadlo zase zvedlo. Vystoupali jsme až do mraků a město zmizelo z dohledu. Pak jsme letěli asi tři čtvrtě hodiny, netušil jsem kam - měl jsem ale pocit, že nekroužíme. Pak jsme z ničeho nic přistáli. Saint Louis de Potosi.
Zase jsem zapnul dedukci a došel k tomu, že v Mazatlánu nešlo přistát, tak jsme letěli jinam. Neboli bylo jasné, že zpoždění se trošku zvětší.
Po doplnění paliva a asi půlhodině čekání jsme se znovu vydali k Mazatlánu. Tentokrát už jsem opravdu nespal. Nakonec přišly staré známé turbulence - horská dráha se může jít zahrabat. Přilétali jsme z východu, takže město před přistáním nebylo vidět. Chvíli lilo jako z konve, ale když jsme se blížili k ranveji, jako mávnutím kouzelného proutku pršet přestalo. Bez problémů jsme přistáli. Konečně.
Každý z vás ví, jak je ve skleníku. Přesně tak bylo na letišti. Vlhkost vzduchu asi tak sto padesát procent, teplota zhruba třicet stupňů.
V hale na mě čekaly host mamka a host sestra - zbytek uvítacího výboru už tu nebyl, protože další (resp. tento) den byl pracovní a ani Mexičani nemůžou žít bez spánku. Ano, místo plánovaného času 23:09 jsem dorazil o půl čtvrté v noci. Takže jsme se spokojili s jednou fotkou s vlajkami a nějaké přivítání nechali na pozděj. Domů jsme dorazili za další hodinu - vybalil jsem z kufrů nejdůležitější věci a dokonale zničený jsem se svalil na postel. Po dvou dnech bez spánku mi bylo úplně jedno, že v pokoji hučí klimatizace a mobil zmateně pípe a pokouší se přijít na to, co se vlastně stalo.
Křest ohněm jsem přežil.
EN
I walked a long way. So long that I don´t remember the beginning. And now, another seven thousand miles I have overcome in one day.
Which journey takes me further from the beginning, this one which I have had, or those just waiting for me? I don´t know. All I know for sure is that I´m different than at the beginning and I'm glad for it. And I also know that if I could choose again, I would choose the same - journey into the unknown, which is coming right now.
Thanks to Rotary, my family and everyone else who helped me to prepare for this trip. Now it's just on me and my ability to adapt to Mexico.
___________________________________________________________
Way. Over four (eventually five) airports, three countries, two continents, but still on Earth. If you want to travel too, definitely read this post until the end. Those of you who travel a lot, read - most likely my first solo air travel picks up the corners of your mouth, because honestly - I have no idea what to expect.
My route is: Kroměříž - Prague (by car)
Prague - Amsterdam (by plane)
Amsterdam - Mexico city (on foot)
Mexico city - Mazatlán (by plane)
So sit back and let´s start:
We got up at two o'clock in the morning (or evening?) and headed towards Prague. And given that you're reading this post, we survived even our famous highway D1.
We arrived at the airport with two hours to spare, which proved to be a good idea, because after wrapping baggage in a beautiful, bright green foil, came a check-in. For those of you who aren´t flying, check-in is a tricky procedure, during which they "steal" your baggage and send it to the plane. And, with luck, they will print your plane tickets. Why do you need luck for it? Look: when I after endless waiting got to the counter, I handed the lady who was sitting behind her, my passport. She scanned it once, twice... then stuck ticket with final destination on my baggage. Then she went back to scanning. Once, twice, then it managed to print out two flight tickets. But what the hell, I need three. So she again scanned the passport and wonder of wonders, the machine spat out the third ticket. I could go to next difficult task - to say goodbye to my family. Exactly as expected, not without tears on the part of my parents. I guess I'm weird, but to me it goodbye not much moved. After all - it's only eleven months, isn´t it?
I went to the other machine, which fortunately liked my ticket, so I embarked on without delay to the next zone. (Almost) the last time I waved and went for X-rays. I didn´t bring any weapons, so there wasn´t any problem too. Next, I found my gate (for non-fledged - a place where you join your aircraft) and sat in the waiting room, watching the empty tarmac. Amazing entertainment. About a half hour later, 6:30 the gate was opened. After proof of identity and scanning my tickets they let me go into the tube leading to the aircraft. From tube I - definitely for the last time - I waved to family that has been on the lookout and boarded the small plane. After a video tutorial on the screen so small that I almost did not see it, the aircraft started moving to the runway. And then... I didn´t fly for the first time, once I flew in a big airplane and several times in sports plane, but it is a good seven years ago... And then the plane started. For a moment I wondered if it was nervousness, impatience, curiosity, or simply overload - probably everything. Before I could think of something more intelligent, the plane took off and after a while shaking it turned out that they really can keep in the air. It came to a few turns to gain altitude and then straight direction Amsterdam.
Amsterdam. This airport is big as a cow! From the airplane, I got into the routine, no big lobby. Super, it's not such a horror, I thought. But that was before I looked around. Dear Schiphol measured from end to end about two kilometers and has dozens of such passageways. But one absolutely crucial thing just does not have - restaurant. Everywhere a million drugstores, pastry shops, souvenir shops and clothing, but only reasonable food you can get there is a baguette for seven euros.
What can you do at the airport? Nothing. Sit and watch the planes and wait. Which in my case the endless six hours.
...I do not know how it happened, but five hours ran acceptably fast. The number of my gate I realized as soon as I arrived (that has since changed is another case), so about an hour before departure, I went to the passport control, so I got out of the EU. When the man behind the counter saw my Rotary jacket, without opening my passport gave it back to me with words: "Exchange? Continue." Thus I got into intercontinental airport zone, where I waited next hour, watching airplanes and trying to stretch my legs.
Then followed a routine boarding, about a half-hour delay and then...
Goodbye, Europe!
Journey in Boeing 747-400 (yes, that´s the big monster) lasted over twelve hours, after some time I resigned to find any good movie and let go hit parade of the 20th century (with it, fortunately, I survived seven hours) and the path was not bad. We took a little detour so I could see England, Northern Ireland, Greenland, Canada and of course the US, where we flew over the cities of Chicago and Houston. In fact, skyscrapers, and the rest of big American cities does not look impressive from the aircraft. The greatest fun, however, came on the last leg of the journey, after landing in the Mexico city.
On terribly labeled airport it took about ten minutes since I found my baggage, which the airline couldn´t send to Mazatlan. Then I went back and looking for my next flight. It was almost as if it were a substitute for it, that I got my visa so easily. Another ten minutes it took until I found someone I was able to say anything about my next flight - very friendly airport security officer took me to the airport transport to the second terminal (until then I had no idea that there is such a thing), but the bus had already left. So he loaded me with suitcases in the car and in five minutes we were at the second terminal. Everything great, until he said: "It will be 1,200 pesos, please."
For a while, I wondered if the price seriously. Then I realized that I´m in Latin America. With a bit of swearing on the ATM (Automated teller machine), which was of course in Spanish and worked a little differently than the Czech ATMs, I have money chose, I shook hands with a smiling security officer (but for the money I would also smiling) and went to check-in. There it all went well - I found my gate, bought something to eat and waited. Right on time before the gate started to form a line, but then the lady behind the counter reported something and all people went back to sit down. I deduced that my plane is delayed. A deduction was correct. Although the delay was only twenty minutes, the consequences were disastrous.
On the plane, I (probably) fell asleep, woke up (or aroused the) me turbulence. I thought that is was change between the mountains and the coast - and I was right. What I did not expect was that around us began to storm. True is, that I felt very uncomfortable. When turbulence continued to long, my organs started to protest and foot started formic, as I equalized shaking aircraft. At least one lightning hit us, but the plane bravely held. Then it started to rain - I don´t know this type of rain from Czechia. We descended lower and below us, there was a city that I recognized of the shape of coastline: Mazatlán. While we circled over the city, once it appeared that we braked before landing, but then plane rose again. We climbed up to the clouds and the city disappeared from sight. Then we flew for about three-quarters of an hour, I did not know where - but I had a feeling that we aren´t flying in circles. Then we suddenly landed. Saint Louis de Potosi.
Yes, because of weather it was impossible to land in Mazatlán, so we had to fly to another airport. It was clear, that the delay will be a bit larger.
After refueling and waiting for about half an hour we went back to Mazatlan. This time I really didn´t sleep. Finally, turbulence came again - roller coaster is nothing. We were coming from the east, so we didn´t see the city before landing. It was raining, but when we approached the airport, the rain suddenly stopped. We landed without any problems. Finally.
Each of you knows how in the glasshouse is. Exactly as it was at the airport. Humidity about 150 % and temperature about thirty degrees. In the hall, my host mother and sister were waiting for me - the rest of the welcoming committee wasn´t already there because the next day (well, this day) wasn´t weekend and the Mexicans can not live without sleeping. Yes, instead of the scheduled time 23:09, I arrived at half-past three in the night. So we took one photo with flags and went home, where we arrived one hour later. I unpacked the most important things and completely tired I fell down on the bed. After two days without sleeping, I didn´t care that the room air conditioner hums and the mobile is beeping, trying to figure out what happened.
I survived fire test.
Žádné komentáře:
Okomentovat